Veselé příhody z Koloběžky
Pohádku Královna Koloběžka hrajeme již více než dva roky. Úplně nejlépe se nám hraje v divadle, sokolovně, tělocvičně či školním dvoře plném dětí. Milá pohádka se pak mění v revue, kde hrají nejen herci, ale i děti, a někdy dokonce i pedagogický dozor. Ten ale na tyto chvíle vzpomíná určitě nerad. Dodnes vidím oči učitelky, na níž padala odhozená ryba z rukou mlynáře a rybáře při hádce u potoka, nebo dvou učitelek sedících poklidně u dveří, které vypadaly spolehlivě zamčené a které rozrazil rybář při rozdávání koláčů dětem na svatbě…
Zajímavé odpovědi dostáváme od dětí na otázku: "Co je nejsladší na světě?". Už jsme se dozvěděli, že je to lízátko, cukrová vata, pivo, láska nebo sex. V anketě: "Co se lidem nejvíc vyplatí?" vítězí jednoznačně "peníze", jak se k nim dostat však děti mlčí. Při nápadu "Já myslím, že kradnout." se ale ozývá nesouhlasný šum, v tomto ohledu tedy nemusíme mít o nastupující generaci obavy. Největší nepřítel člověka bývá mlynář. Se vstupem do manželství to bude u nové generace horší. Když se Zdenička dětí ptá, zda si má pana krále vzít, většinou jí poradí, že ne.
Finančně na tom současné děti rozhodně špatně nejsou. Při prodeji koní na trhu jednou začala dražba, která se rozhodně nedala nazvat dražbou holandskou. Teprve když se částky vyšplhaly do astronomických výšek a děti usoudily, že jinde se takový kůň dá koupit rozhodně levněji, mohli herci pokračovat v programu.
Jednou se při rybářově otázce: "Proč je kobylka nadmutá?" hlásila malá holčička uprostřed hlediště se slovy: "Já to vím, já to vím." Jakmile děti v divadle utichly, řekla slova, která by od pražské školačky málokdo čekal a která člověka vyrostlého na vesnici opravdu pohladí: "Jedla mokrou travičku."
Při scéně s lovením kaprů na stromech se jednou snažily děti pana krále přesvědčit, že kapři na stromech nejen normálně žijí, ale dokonce si tam staví hnízda. Při této scéně se také nejvíc projeví obrovský smysl dětí pro spravedlnost, kdy králi do očí tvrdí, že rybář nelže, že si vše vymyslel a že žádná Zdenička vlastně ani neexistuje. Občas se ale objeví i brutalita: Když jednou Zdenička balila pana krále do koberce, jeden žák základní školy na ní pokřikoval, ať mu šlápne na břicho….
Tak to by byl takový malý průzkum veřejného mínění nejmladší generace českého národa od herců divadelního spolku Tyrš. Pokud budete pravidelně sledovat tyto stránky, dozvíte se z první ruky, kde pohádku budeme hrát a můžete jí shlédnout i vy.
Váš rybář Jura