Vyprodaná sokolovna aplaudovala premiéře obnoveného divadelního souboru

Šedá eminence z Elsinoru dobyla Lány

Týdeník Raport, 8. ledna 2002

LÁNY. Navzdory nebývalé sněhové nadílce a téměř nulové sjízdnosti silnic v okolí Lán si našlo v neděli 30.prosince 2001 cestu do lánské sokolovny přes 250 milovníků dramatického umění. Nikdo totiž nechtěl chybět při obecní kulturní události roku 2001, kterou bezesporu premiérové vystoupení obnoveného divadelního souboru Tyrš bylo. Ochotníci vedení režisérem Romanem Havelkou si pro nedělní večer vybrali parodii Václava Dostála Šedá eminence z Elsinoru.

"Máme už vyprodána všechna místa k sezení," informoval nás při generální zkoušce den před premiérou Karel Pleiner , "šedá eminence" lánského souboru. Všichni se shodují na tom, že nebýt tohoto muže, který prakticky celý svůj život zasvětil kulturním aktivitám (pamatujete na kapely Reflektor, Hey and Crazy, Nero, B.A.P., kde Karel hrál na bicí nástroje?), asi by se nikdy nepodařilo v Lánech divadlo vzkřísit. Roman Havelka vtiskl souboru resp. studované hře umělecký ráz, Karel Pleiner udělal onu nepopulární mravenčí práci. Sehnal lidi, přesvědčil Sokoly, aby souboru zapůjčili prostory, při vlastní realizaci hry pak obsluhuje zvukový pult. No a byl to právě on, který přinesl text Dostálovy hry. "Vašek byl můj kamarád. Dnes už bohužel, není mezi námi, neboť tragicky zemřel. Jeho Šedá eminence z Elsinoru se mně moc líbila, a tak jsem ji Havelkovi navrhl k nastudování. Po prvním přečtení "vzala" hra všechny členy souboru, " říká Karel Pleiner. De facto za tři měsíce intenzivního zkoušení byla inscenace na světě.

Dostálova parodie sleduje základní linii Shakespearova dramatu Hamlet. Hlavní zápletka je však poněkud posunuta z roviny Hamletovy pomsty za smrt mého otce, jak je tomu u klasické předlohy, do roviny intrik Horáce, který se chce stát nejprve komořím a posléze králem dánského království. Jeho cesta ke trůnu je "vydlážděna" mrtvolami všech potencionálních konkurentů, až nakonec zbude sám. Strhujícím dojmem působí zejména jedna ze závěrečných scén, kdy Horác vede "dialog" s "osiřelou" královskou korunou a zjišťuje, že jediným, komu může vládnout (kromě lůzy připomínající stádo skotu), je on sám.

Režisérovi se podařilo v úsporné scéně (její dominantou je trůn tvořený pianinem a několika praktikábly zakrytými krvavě červenou látkou) rozehrát příběh, v němž hranice tradična a komična se přibližuje téměř na dotyk. Dominantní postavou nejen příběhu, ale i hereckého ansámblu je Ondřej Škorpil, který svému Horácovi vtiskl notnou dávku lstivosti, proradnosti i zrůdnosti. I když mladý herec občas zabředne do výrazových manýr, je to právě on a představitelka Ofelie Lucie Palkovičová, kdo svým dynamickým projevem dávají hře ten správný říz. Ofelie v podání Lucie Palkovičové je bezesporu "energetickým nábojem" představení. Hned ztřeštěná, hned depresivní, plná nečekaných zvratů, spějící k vlastní záhubě. Taková je nešťastná a "vyšší hru" svého okolí nechápající Ofelie. Další výraznou postavou je Hamlet, Jana Lukavského. I když proti Shakespearovi nestrhává tato postava na sebe pozornost a občas své místo v dějové linii hry hledá, podařilo se Janu Lukavskému zobrazit kralevice dánského jako bezelstného, naivního a trochu "zdegenerovaného" mladíka. Nevím, zda to bylo režijním záměrem, ale Hamlet působí nejparodičtěji a nejkomičtěji ze všech hlavních postav. Moc se mně líbil Petr Pleiner v oli Claudia. "Přírodní" herecký talent mi připomíná svým pojetím role proradného krále (který ovšem díky Pleinerovi na mě působil sympaticky) brněnského génia Arnošta Goldflama. Důstojný komoří Polonius působí v Podání Tomáše Lapáčka opravdu důstojně a nemít tři díry na punčochách (jedna z mála kostýmních vad), opravdu bych mu uvěřil, že je komořím. Královna Gertruda Jitky Wunschové zaujme nejen svým půvabem (vůbec se nedivím, že Claudius nechal zprovodit ze světa jejího manžela), ale je v bouřlivém a dynamickém ději jakousi oázou klidu. Na prknech, které znamenají svět, se zatím trochu hledá Laert Milana Kováře. Role mu příliš neumožňuje předvést bohatší výrazový rejstřík. Kapitolou samou pro sebe jsou zbrojnoši Bernard a Franz (Martin Pucholt a Miroslav Malý). Zastupují ve hře lid a dělají to dobře. Působí komicky, ale zároveň z jejich gagů i promluv čiší "selská" moudrost.

Divák si určitě povšimne velmi dobré scénické hudby, jejímž autore je Jan Lukavský. Šest písní (Horác, Ofélie, dvakrát Bernard s Franzem, Hamlet, závěrečný zbor) vkusně zapadá do děje a dění na jevišti oživuje."Smekám klobouk před všemi, kteří se na realizaci hry podíleli. Od představitelů hlavních rolí, přes zvukaře, osvětlovače z divadla Lampion až po nápovědu Mášu Dondovou. Myslím, že všichni odvedli velmi dobrou práci," řekl pro Raport režisér Roman Havelka. My jen dodáváme, že určitě stojí za to Šedou eminenci z Elsinoru v podání lánského souboru zhlédnout.

Tomáš Bednařík