Strejček Charleston o svém životním zklamání a Půlnočním vlaku

Může se stát, že vám život někdy připraví hořké zklamání. Pokud je to zklamání zklamání běžné, řekl bych řadové, člověk ho překoná a řečeno slovy klasika "zahvízdá si mezi zuby tiše Píseň frontového šoféra" a jede dál. Horší je, když se jedná o zklamání fatální, takzvaně celoživotní. Pak je každá pomoc marná. To je i můj případ.

mars1.jpg, 21 kB Téměř celý život (zhruba od svých osmi let) žiji jen pro to, že mi tehdy slíbili to, že se dožiji přistání lidstva na planetě Marsu. Byl jsem v tomto svém očekávání neustále utvrzován různými způsoby, například kdysi knihou Karla Pacnera Cesta na Mars 1999, naposledy pak dokonce i takovými autoritami, jako je prezident Bush, který mi slíbil Mars v roce 2020. To bylo bohužel už v době, kdy jsem svou víru ve spatření prvních kroků člověka na Marsu pomalu ztrácel a mé postupně se projevující zdravotní potíže mi naznačovaly, že mládí je nenávratně v tahu. A tak mě pomalu opouštěly mé sny o prvních slovech člověka na Marsu a nakonec jsem si musel rezignovaně přiznat, že můj život se stal jedním velkým zklamáním, neboť se zřejmě nedočká svého naplnění (i když drobná jiskřička naděje v tom nejtemnějším koutku dušičky přece jen ještě doutná a já se vidím před obrazovkou televizoru v domově pro přestárlé občany, jak sleduji tuto fantastickou událost v dějinách lidstva a je mi to úplně šumafuk, protože řeším mnohem důležitější problémy se svým vyměšováním).

Mnohem lépe jsou na tom ti z vás, kteří své životní sny posadili do realističtější roviny. Pak mnohdy dojdou naplnění svých tužeb a dočkají se splnění svých snů. Například ti, kdo si vsadili na to, že se každého třicátého prosince dočkají nové premiéry Divadla TYRŠ, si 30. 12. 2005 mohli již popáté zamnout ruce a spokojeně vyrazit za uskutečněním svého snu do lánské sokolovny. Těší mě, že můžeme, na rozdíl od vědců a politiků v mém případě s Marsem, přispět ke splnění snů tolika jedincům, neboť vás dorazilo asi 270. Vřelé díky za vaši přízeň!

Takto jsme zkoušeli: režisér Roman Havelka, Míra Malý a Martin Tůma
Takto jsme zkoušeli: režisér Roman Havelka,
Míra Malý a Martin Tůma
Ač by se zdálo, že ve srovnáním s letem na Mars je uskutečnění nějakého divadelního spektáklu prkotinou, myslím že tu zase tak velký rozdíl není. V principu jde o totéž. Sehnat finance, vyřešit pár technických problémů a především dát dohromady partu lidí a dohodnout se na jejím fungování, že pane Bushi? A tady bych se rád zastavil u členů našeho hereckého ansámblu. Jak už jsem mnohokrát zmiňoval, herci jsou hrozná zvěř a sebranka a je třeba nad nimi držet pevnou ruku. Leč tentokrát překvapili svým přístupem k věci a já, ač nerad, musím jim vyslovit své uznání. Zvolili jsme tentokrát trochu jiný šálek kávy a v tomto představení je velmi důležité udržet atmosféru od začátku až do konce. A musím uznat, že se to našim milánkům o premiéře podařilo splnit na 100%. Mrazivé pocity některých diváků během představení a dokonce série oparů u některých dam jsou toho nejlepším důkazem. Ovšem nebylo to zadarmo. Když jsem teď nahlédl letmo do loňského diáře, zjistil jsem s úžasem, že během prosince jsme zkoušeli kromě 4 dnů denně, a to při svých zaměstnáních, dětech, rodinách, nemocech a v předvánočním shonu. Divím se, že herci místo toho, aby režiséra a mě obdarovali o premiéru růžemi, nenakopali nás spíše do...

Proto bych jim chtěl poděkovat za jejich opravdu zodpovědnou práci na tomto představení a věřím, že se tato také zúročila v očích vás, diváků. A těším se, že všichni, kdo si nestačili splnit svůj sen v prosinci, přijdou to napravit 4.února, kdy bude v lánské sokolovně první repríza Půlnočního vlaku.

A na závěr se s vámi rozloučím citátem: Lidstvo jednou možná přistane na Marsu, ale Divadlo TYRŠ je s vámi už dnes! Alelujá!!

Váš životně zklamaný, leč šťastný

Strejček Charleston